Christian Immler, Česká filharmonie

O KONCERTU

I středoevropská společnost v druhé půlce 19. století byla ostře a nesmiřitelně rozdělena. Jádrem sporu se stalo vyznání, ovšem umělecké. Wagneriáni a brahmíni si nemohli přijít na jméno. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov se rozhodl udělat radost následovníkům druhých zmíněných a sestavil program cele věnovaný tvorbě Johannesa Brahmse.

Koncert z řady B

Program

Johannes Brahms (arr. Detlev Glanert)
Čtyři vážné zpěvy, op. 121, úprava pro basbaryton a orchestr (2004)

Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur, op. 73

Účinkující

Christian Immler basbaryton

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

VÍCE INFORMACÍ 

Symfonie č. 2, jejíž první provedení se uskutečnilo v roce 1877, pochází z období, během něhož se Johannes Brahms definitivně etabloval jako výrazná osobnost vídeňského hudebního života. Autor ji označil jako „pastorální“, jistě ne bez odkazu k šesté symfonii svého velkého vzoru, Ludwiga van Beethovena. Nálada díla se nám může zdát veselá, a pokud přináší smutnější tóny, tak chlácholivé. Přesto o ní Brahms svému nakladateli napsal, že „je tak melancholická, že ji nebudete moci snést. Nikdy jsem nic tak smutného nenapsal a partitura musí vyjít ve smutku.“ Možná to bylo myšleno ironicky, ostatně Beethoven byl pro Brahmse nejen inspirací, ale také stínem, který jeho sebevědomí provázel ještě dosti dlouho.

Široce rozklenutá melodie hlavního tématu první věty náleží k Brahmsovým nejpůsobivějším. Druhá věta zachovává příbuznou náladu, a ještě prohlubuje její niternost. Scherzo respektuje charakter klasického menuetu, invenčně i zpracováním připomíná odlehčenou serenádu. Z celkové poklidné nálady vybočuje až finální věta, ačkoli i v ní jsou okamžiky zastavení. Ve formálně vyvážené symfonii upoutá rytmická pregnance a instrumentace, v níž Brahms účinně uplatňuje oblíbenou barvu lesních rohů, svítivé smyčce a dřevěné dechové nástrojů.

Čtyři vážné písně dokončil Brahms na sklonku svého života, v době, kdy se vyrovnával s odchodem své přítelkyně Clary Schumannové. Začínal také pociťovat projevy nemoci, jež se mu stala brzy osudnou. V nelehkém čase sáhl po látce z Lutherovy Bible a jako již dříve ve svém Německém rekviem se zaměřil spíše na existenciální než vysloveně náboženské pasáže. První tři písně jsou tak především výpovědí o konečnosti a pomíjivosti lidského života. V poslední pak nalezneme naděje plnější pohled na člověčí úděl.

Písně zazní v orchestrální úpravě Detleva Glanerta, který je zasazuje do rámce čtyř preludií a postludia a vytváří tak souvislý hudební tok, jímž umocňuje působivost původního díla. Role sólisty se zhostí Christian Immler, který svým vystoupením naváže na úspěšnou spolupráci s Českou filharmonií z roku 2022. Tehdy spolu se Semjonem Byčkovem premiérovali Glanertovu Pražskou symfonii.