Soudný den

Sezonu uzavřeme hrou německého dramatika Ödöna von Horvátha Soudný den (Der jüngste Tag, 1937), v níž nejde o nic menšího než o vinu či nevinu hlavní postavy. Železniční přednosta Tomáš Hudetz způsobí srážku vlaků, která se neobejde bez obětí na životech. Veřejné mínění z něj nejprve udělá nespravedlivě odsouzeného hrdinu (dokonce i on sám si úspěšně nalhává, že je vlastně nevinný), aby jej posléze prohlásilo za vražednou stvůru, kterou je třeba za každou cenu dopadnout a potrestat. Samozřejmě, že se to vše děje bez znalosti detailů celé události, protože lynčující dav svou pravdu už má a o žádnou jinou nestojí. Horváth ve své hře používá ironický humor, aby mohl lépe poukázat na malost spravedlivě rozhořčených spoluobčanů. To mu ale nezabrání ozvláštnit děj metafyzickou scénou, v níž se hlavní hrdina po rozhovoru se záhrobím dobere k té největší pravdě: člověk se nemůže sám odsoudit ani osvobodit, sám se ale může spravedlnosti vydat. V režii Martina Františáka se společně zamyslíme nad naší odvahou soudit sami sebe i nad naší zálibou soudit druhé.

Obsazení

Tomáš Hudetz: Vlastimil Burda
Paní Hudetzová: Tereza Cisovská
Alfons: Marek Cisovský
Anna: Kristýna Panzenberger Krajíčková
Paní Leimgruberová: Sabina Muchová j.h.
Hostinský : Milan Cimerák
Ferdinand: Michael Rozbroj
Lena: Michaela Bajgarová
Četník: Vojtěch Lipina j.h.
Obchodní cestující: Josef Kaluža j.h.
Host: Jan Chudý
Strojvedoucí: Vladislav Georgiev

Tvůrci

Autor: Ödön von Horváth
Režie: Martin Františák
Překlad a úprava textu : Tomáš Vůjtek
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Hudba: Ivan Acher
Výprava: Eva Zezula Jiříkovská
Inspice: Michal Čapka
Text sleduje: Kamila Holaňová

Horváthův Soudný den

V roce 1937 byla německá divadla v Československu jedna z posledních, v nichž mohly být Horváthovy hry inscenovány. V Praze měla 2. dubna premiéru hra Figarův rozvod (Figaro lässt sich scheiden, 1936) na malé scéně Nového německého divadla (Kleine Bühne) v režii Arnolda Marlé. Na konci téhož roku uvádí pražské Německé divadlo (Deutshes Theater) hru Vesnice bez mužů (Ein Dorf ohne Männer, 1936) a na jevišti Německého divadla v Moravské Ostravě se odehrála premiéra Soudného dne (Der jüngste Tag, 1937) v režii Paula Marxe. Bylo to 11. prosince 1937 – dva dny po Horváthových šestatřicetinách a jeho posledních narozeninách, protože dalších se už nedožil.

Český tisk premiéře nevěnoval žádnou pozornost, jak bylo ostatně zvykem, ale Němci o ní informovali poměrně zevrubně. V Ostrauer Zeitung vydali v prosinci 1937 tuto upoutávku: „Dnes, v sobotu, se v rámci červeného předplatného koná představení hry Ödöna von Horvátha Soudný den. Toto náročné dílo inscenuje Paul Marx. V hlavních rolích se představí Sigurd Lohde, Gretl Schörgová, Robert Lindner, Irene Baschová, Albine Bauerová, Claire Eiselmeierová, Herman Valentin; v dalších rolích vystoupí téměř celý umělecký soubor. Scénografie: Manfred Miller“. O dva dny později vyšla ve stejných novinách obsáhlá recenze, která nám v mnohém objasní, jak se hrálo a reflektovalo tehdejší divadlo:

„Atmosféra, v níž se ohlašuje tragédie přednosty Hudetze a v níž dopadá rána za ranou, je stejná jako ta, která hnala do smrti Vojcka. Analogicky k psychickým erupcím se zde mění i scenérie: drsná realita maloměstské komiky a vyhrocené nenávisti se střídá s hrůzně deformovanými obrazy, které by mohly pocházet od Alfreda Kubina. Uvnitř tohoto zvláštně malého, a přesto tak velkého světa se lidé jeví brzy jako tvrdí a bezcitní, brzy zase jako karikatury svého zdánlivě důležitého a nadutého já. Ale tito lidé nás přesvědčují – a to je morální hodnota tohoto díla – že vůle jednotlivce proti převaze osudu je bezmocná a že pouze chybování a hledání osvobození a vykoupení zůstane neodvratným určením každého tvora.

Realizace této hry byla v dobrých rukou Paula Marxe. Analogicky k psychické konstelaci nešťastného Hudetze a životem znavené Anny vytvořil scénický rámec, který byl plný vlastního svébytného pohybu. Škoda jen, že soustředil veškerou pozornost plně ne Hudetze, čímž Annu trochu zanedbal. V závěrečném obraze pak chybělo ono bizarní prolínání groteskní komiky s nejpřízemnější realitou; postavy přicházející z onoho světa byly příliš tlumené. Hlas a pohyb měly působit mnohem neskutečněji a strašidelněji. V rámci světelných a barevných efektů by mělo do děje vstupovat mnohem více pohybu, aby byla hra Lohdeho nebo Schörgové zdůrazněna i opticky. Scénické obrazy M. Millera jsou v náladě i plasticitě skvělou prací, která si zaslouží bezvýhradnou pochvalu.

V kruhu štvaného Hudetze by Sigurd Lohde mohl hrát i bez kulis a hrůzný účinek by zůstal stejný. Onu strašlivou izolovanost uprostřed malicherného, bezcitného a deziluzorního světa, do něhož pak jako božský zázrak padne láska malé Anny, ztvárnil Lohde s posedlostí, která nemá obdoby. Strašidelná milostná scéna pod viaduktem, kde Lohde s doutnající cigaretou v křečovité ruce – jako by chtěl tento malý oheň rozdmýchat v plameny znovu vzplanuvší lásky k Anně – byla svým účinkem a dramatickým napětím jedinečná. Lohdeho nervózní strnulost v následující scéně v hostinci a ta pomalá štvanice za vykoupením, hnaná téměř na pokraj šílenství, byla nepřekonatelnou hereckou událostí.

Skutečnost, že dětsky působící, a přesto již dozrávající Anna v podání Grety Schörgové dokázala vedle Lohdeho obstát, svědčí o tom, že její herecké umění výrazně zraje a získává na tvárné síle. Hermann Valentin byl jako Alfons úžasný jako nikdy předtím. To, co tento velký představitel lidských charakterů onoho večera do své role vložil, bylo ono hořké fluidum herecké profesní tragiky, která od umělce vyžaduje téměř nadlidské překonání a od diváka si vynucuje respekt a nejhlubší úctu. Irene Baschová dodala své paní Hudetzové rysy zatrpklé ženy, kterou osud odsunul na vedlejší kolej.“

V závěru recenzent předpovídá hře velký úspěch, ale neodpustí si hořký povzdech nad nízkou diváckou účastí, která je podle něj pro ostravské publikum neomluvitelná. Možná, že téma lidské odpovědnosti, viny a trestu předběhlo svou dobu, a rozhodně se netrefilo do většinového vkusu. V jedné z dobových kritik se můžeme dočíst: „V naší době, v níž lidé nechávají tisícinásobně bujet bezpráví a své svědomí uklidňují tím, že to tak přece nechtěli, vznáší básník morální požadavek na absolutní spravedlnost člověka před sebou samým a pro sebe samého.“ O třicet let později patřil Soudný den k nejhranějším Horváthovým titulům a je jím dodnes. Například během roku 2015 byl nastudován ve čtyřech německých divadlech, což nebývá tak časté.

V Ostravě hru opět uvedl režisér Josef Janík v roce 1989 u Bezručů, tedy dvaapadesát let po premiéře. Naše inscenace vzniká sedmatřicet let po té janíkovské. Není to nijak dechberoucí frekvence, ale jistá posloupnost tu přece jen je.