Česká filharmonie

O KONCERTU

Leoš Janáček (1854–1928), o generaci mladší Béla Bartók (1881–1945) a Igor Stravinskij (1882–1971) tvoří významnou skladatelskou trojici hudby 20. století, která výrazně reagovala na lidovou hudbu. Každý po svém, ale všichni tři byli lidovou hudbou ovlivněni ve svém hudební myšlení. Janáček a Bartók se lidovou písní intenzivně zabývali i teoreticky, prováděli terénní sběr, prvnímu z nich byla lidová hudba „životní pravdou“ ovlivňující jeho melodiku, pro druhého se stala základem práce s modalitou i rytmem. Stravinskému učarovaly lidové rituály, ale z lidové hudby si vzal jen to, co v určitých etapách své tvůrčí cesty potřeboval, především texty a melodiku. V každém případě ale všichni tři skladatelé pracovali s tímto zdrojem velmi osobitě a invenčně.

Příběh o pyšné, marnivé princezně a dřevěném princi zpracoval Béla Bartók v letech 1914–16 a po opeře Modrovousův hrad tak pokračoval ve svých úvahách o rozdílnosti muže a ženy.  Tentokrát se mu stal prostředkem balet, jehož hudba má výrazně symfonický charakter a po instrumentační stránce je skutečně mistrovským dílem. Dřevěný princ oplývá impresionistickou zvukovostí, je zde přítomen prvek lidové melodiky, temperamentní rytmy a inspirace rumunskou a maďarskou hudbou. Premiéra v roce 1917 se setkala s velkým mezinárodním ohlasem. V roce 1931 byla uvedena Bartókova suita z tohoto baletu.

Také Sinfonietta v sobě nese ozvuky lidové melodiky. Jde o skladbu plnou energie a optimismu spojeného s prvními léty nově vzniklého Československa. Skladba byla úzce spjata se Sokolem. Počátkem roku 1926 byl skladatel dotázán redakcí Lidových novin, zda by nenapsal „nějaké noty“ jako zdravici pro připravovaný VIII. Slet všesokolský v Praze. Janáček se rozhodl pro fanfáry. Práci zahájil v březnu 1926 a fanfáry se mu nakonec rozrostly v celou symfonickou skladbu, kterou kvůli účasti vojenské dechové hudby nazval Vojenskou sinfoniettou. Ta byla nabídnuta pořadatelům sletu a následně zařazena do programu koncertu 26. června 1926 pro sokolský dorost, na kterém vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Václavem Talichem, a byl také přenášen rozhlasem. Vedle hráčů České filharmonie účinkovali ještě členové pražské posádkové hudby a úspěch koncertu byl značný. První tištěné vydání Janáčkovy proslulé skladby vyšlo v roce 1927 v Universal Edition už pouze jako Sinfonietta, tedy pod názvem, pod kterým je toto vrcholné symfonické dílo 20. století uváděno dodnes.

Balet Petruška je jedním z vrcholných děl a současně jedním z největších úspěchů Igora Stravinského. Vznikl v letech 1910–1911, krátce po baletu Pták Ohnivák, na objednávku Sergeje Ďagileva pro jeho Ruský balet v Paříži. Příběh nešťastně zamilované oživlé jarmareční loutky Stravinskij zpracoval s osobitostí, která opět, podobně jako v jeho četných dalších skladbách, předstihla svou dobu a stala se jednou z možných cest hudebního vývoje. V této baletní hudbě využil lidovou melodiku, moderní harmonii, bitonalitu i novátorství v užité rytmice. Petruška je zároveň pravou ukázkou uměleckého kvasu Paříže tohoto období, kdy mnohá díla, a to zdaleka nejen hudební, přinesla něco nového, inovativního, co určilo výchozí body umění dvacátého století.

Text: Jiří Zahrádka

Program

Béla Bartók: Dřevěný princ, op. 13, Sz. 60, BB 74 / suita z baletu

Leoš Janáček: Sinfonietta, JW VI/18

Igor Stravinskij: Petruška / burleskní scény o čtyřech obrazech

Účinkují

Dirigent: Vasily Petrenko

Česká filharmonie