JÉŽIŠMARJÁ, JEŽÍŠEK

O PŘEDSTAVENÍ

Naše inscenace vychází z textu Pseudo-Tomášova evangelia, které jako jediné reflektuje Ježíšovo dětství. Boží se v tomto textu prolíná s lidským, a to se všemi aspekty ubohosti naší existence. Ježíšek je zcela nepochopen rodiči, okolím, učitelem, prostě nikým. Snaží se tedy dát najevo své božství, ale díky svému věku to činí poněkud neomaleně. Chvíli to dokonce vypadá, že by z něj mohl být i masový vrah, ale nakonec vše dobře dopadne a všichni, kdo ho naštvali, opět ožijí, aby žili tak, aby ho už nenaštvali. I my jsme k tomuto textu přistupovali tak, abychom nikoho nenaštvali.

Text tradičně označovaný jako Pseudo-Tomášovo evangelium (někdy také jako Tomášovo evangelium dětství) patří k tomu nejpozoruhodnějšímu z apokryfní literatury (v teologii se takto označují texty, které nepatří do biblického kánonu, ale svou povahou se kanonickému textu v některých ohledech blíží). Vznikl pravděpodobně ve 2. nebo 3. století a dochoval se v mnoha opisech, což svědčí o jeho popularitě. Dodnes ale nepanuje mezi odborníky shoda na tom, v kterém jazyce byl text původně napsán. Možná syrsky, možná řecky ( řečtina má zastánců o něco víc), každopádně originál se nezachoval. Z opisů byly rekonstruovány dvě verze, které se liší délkou i stářím.

Neznámý autor, který se v úvodu představuje jako Tomáš Izraelský, líčí dětství Ježíše Nazaretského hovorovým jazykem a s naivní upřímností, a i když se v textu neoznačuje za apoštola, přesto bývá s apoštolem Tomášem spojován. Ten podnikl misijní cestu k Parthům a Peršanům, a dokonce se mu prý podařilo dojít až do Indie. V této souvislosti jsou zdůrazňovány některé shody s indickou mytologií, které text obsahuje, ale vlastní vyprávění je příliš spontánní a naivní, než aby mohlo jít o nějaký hlubší záměr.

V devatenácti kapitolách autor líčí s humorem spíše černým než laskavým Ježíškovo dětství od pátého do dvanáctého roku jeho života. Ježíšek je zobrazen jako nevychované dítě, které dokáže oživit stejně dobře jako zabít. Život i smrt jsou plně v jeho moci. V závěrečném happyendu všichni, které zabil, ožijí a okolí konečně uzná jeho božství. Ze všech zázračných historek, které v této době prožije, je pouze jedna reflektována v Lukášově evangeliu, a stala se tak součástí křesťanského kánonu. Je to ta, v níž malý Ježíš diskutuje v chrámu a poučuje přítomné kněze o podstatě víry a která tvoří závěrečnou devatenáctou kapitolu,

Josef s Marií se vydali do Jeruzaléma na svátek Velikonoc, a když se vraceli, zjistili, že Ježíšek s nimi není. Hledali ho u příbuzných, ale marně, a tak se vrátili do Jeruzaléma, kde ho našli v chrámu, kde už třetí den vedl diskuzi s mudrci. Na Mariiny otázky: „Chlapče, proč jsi nám to udělal? Nevidíš, jak tě hledáme celí ustaraní?“, odpověděl: „Proč mě hledáte? Nevěděli jste, že musím být tam, kde je můj otec?“. To mimo jiné svědčí o tom, s jakou benevolencí přistupoval Ježíšek k výchovným aktivitám svých rodičů.

Je sporné, zda byl autor Pseudo-Tomášova evangelia pouze naivní křesťan, který si snad ani neuvědomoval výstřednost svého textu, nebo to byl náboženský myslitel, který své úvahy halil do bizarního hávu tohoto“dětského“ příběhu. Kupříkladu Ježíšek o sobě tvrdí, že existoval ještě před stvořením světa a své lidské rodiče si vybral jen proto, aby svým zdánlivým lidstvím naplnil Boží záměr. A takových „učených“ míst bychom v textu mohli najít víc. Pravdou ale je, že leccos se ztratilo v překladu a bez originálu jsou tyto úvahy téměř zbytečné.

Nejrozšířenější z celého Pseudo-Tomášova evangelia je scéna, která je zachycená v jeho druhé kapitole. Pětiletý Ježíšek si o šábesu plácá z bláta ptáčky, a když je napomenut, že se to nesmí, zatleská a ptáčci ( je jich dvanáct, stejně jako apoštolů) uletí. Příhoda s hliněnými ptáčky se dostala i do Koránu, i když se zde vysloveně nepíše o Ježíšovi jako o dítěti: „Vytvořím pro vás z hlíny něco podobného ptáku a vdechnu tomu život a stane se to skutečným ptákem z dovolení Božího…“ A dokonce je i ve formě kratičké pohádky součástí romského folklóru.

Jsme moc rádi, že i my můžeme přispět k šíření tak skvělého textu, a nemyslíme tím pouze scénu s ptáčky. Nám se toho líbí mnohem víc.

JMÉNA

Náš děj se odehrává v biblických časech a některá jména hrdinů hry už můžou znít dnešnímu divákovi poněkud cize. Jiná jsou známější, ale i tak jen málokdo ví, co vlastně znamenají. Zkusíme vám je proto trochu přiblížit.

Tomáš – v aramejštině znamená „dvojče“.

Ježíš – hebrejsky Ješu nebo Ješua, což je kratší verze původního Jehošua, což znamená „Bůh zachraňuje“.

Marie – hebrejsky Miriam. Někteří badatelé jméno odvozují ze staré egyptštiny ze slov meri Amun, což doslovně znamená „milovaná Amona. (Amon byl nejuctívanější egyptský bůh). V hebrejštině se odvozuje od slova mara, což znamená „drsný“ nebo „hořký“ a v aramejštině od marjam, což znamená „krásná“, případně „kapka moře“.

Josef – hebrejsky Jóséph, což se překládá jako „Bůh ti dá dítě“, „Bůh ti dá následovatele“, „Bůh ti přidá“.

Zénon – řecká zkomolenina božího jména Zeus.

Enomius – v řečtině ve významu „dobrý zákon, věčná pravda“.

Jakub – hebrejsky Jákob, což znamená „ten, kdo se drží za patu“, přeneseně druhorozený.

Tvůrci

Režie: Ivan Krejčí; Tomáš Vůjtek
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Hudba: Lefineser
Scéna: Milan David
Kostýmy : Marta Roszkopfová
Inspice: Martin Kopecký

Obsazení

Opovědník: Petr Pěnkava j.h.
Josef: Michal Čapka
Marie: Michaela Bajgarová
Ježíšek: Milan Cimerák
Tři kluci (První, Druhý, Třetí) : Jakub TICHÝ, j.h., Martin HUSER j.h., Martin KOPECKÝ, j.h.
Kněz: Jan Chudý
Matka : Barbora FILOVÁ, j.h.
Otec: Jan Lefner
Učitel: Jan Chudý