Příhody lišky Bystroušky

O INSCENACI

Jednou zas tak čtu – byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku. Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nafukovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju; milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně. Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně:
– Prosím vas, osobo, čemu se tak smějete?
– Ale tady Bystroušce, milostpane.
– Jaké Bystroušce?
– Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.
Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám:
– Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou- z toho by byla, panečku, opera! On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky.

Takto Janáčkova hospodyně Marie Stejskalová popsala vzpomínku na moment, kdy v roce 1920 představila mistrovi kreslený seriál Liška Bystrouška vycházející na pokračování v Lidových novinách. Inspiraci k sepsání dobrodružství chytré lištičky, která pokaždé vyzraje na místního revírníka, našel fejetonista Rudolf Těsnohlídek ve veselých kresbičkách malíře Stanislava Lolka. Janáček přetavil příběh liščete, které revírník jednoho dne najde v lese a přinese je do myslivny, v poetické dílo vyprávěné částečně ze zvířecího a částečně z lidského pohledu. Vznikla tak námětově jedna z nejnápaditějších skladatelových oper, v níž se vyznal ze své hluboké lásky k přírodě a vyrovnal se též s myšlenkami na vlastní smrtelnost.

„Chytl jsem Bystroušku pro les, pro smutek pozdních let.“