Deštivé dny

O PŘEDSTAVENÍ

Drsní chlapíci Denny a Joey jsou přáteli od dětství, které oba strávili na chicagském předměstí. Dnes jsou parťáky u chicagské policie. Denny má rodinu, kdežto Joey žije sám a popíjí víc, než je zdrávo. Ženatý kamarád se snaží svobodnému dohodit nějakou partnerku, včetně té, se kterou kdysi měl sexuální kontakt...

Joey se však zamiluje do Dannyho manželky a ani on jí není úplně lhostejný. Přes svou zálibu v alkoholu je totiž citlivější a empatičtější než jeho parťák. Příběh se odehrává v období, kdy oba policisté řeší případy velmi drsných zločinců a to včetně kauzy sériového vraha a kanibala. Celá situace pak začne nabírat velmi dramatický spád...

Hra byla mimo jiné inspirována příběhem, dvou strážníků ve městě Milwaukee v 90. letech, kteří špatně vyhodnotili situaci, kdy byly přivoláni ke krvácejícímu chlapci na ulici. Nechali se ukonejšit Dahmerem, ze kterého se nakonec vyklubal sériový vrah a kanibal a který později zdrogovaného chlapce umučil. 

Americké drama o síle přátelství a zároveň kriminální příběh. Ve světové premiéře této hry ztvárnily mladé policisty filmové hvězdy Daniel Craig a Hugh Jackman.

Upozorňujeme diváky, že je v rámci představení použito hlasité střelby.

OBSAZENÍ

Denny: Richard Krajčo
Joey: David Švehlík

RECENZE

"S tvárnými a maximálně přirozenými představiteli hru v Ungeltu nastudoval režisér Janusz Klimsza, který dialogy mezi oběma mladými muži jen nepatrně aranžuje, ale práce s několika znaky, přibarvujícími příběh, je velice přesná (obvaz, kterým si Denny po zranění stáhne stehno a má ho na džínách prakticky až do tragického finále). Klimsza také citlivě zachází s temporytmem, situace graduje (entrée proběhne kupříkladu v pekelném tempu), dovede po vypjatých emočních bouřích (i střelbě z revolveru) situaci ztišit, případně zvukově „utnout“ – a v sále by pak vznášející se tíhu bylo možné krájet. Krajčův Denny se představuje ve vzácně spontánní, uvolněné kreaci, v řečovém staccatu se mu sice občas rozmlží dikce, ale ta se bude reprízami jistě zpřesňovat. Když se jeho hrdina dostává do obtíží (a to je velmi eufemistický výraz), má herec výraz raněného zvířete v pasti, emoce z něho o překot tryskají a zvláště ve ztišenějších polohách musí i otrlejšího diváka bolet u srdce. Švehlíkův Joey je o poznání rozvážnější, když reprodukuje rozmluvy jiných, jemně odstiňuje hlasy promlouvajících, přitom jde ovšem pořád o jeho sebe-charakteristiku. Sbližování se s Dennyho ženou podává divákům vlastně jako zpověď, při níž se cítí částečně provinile. Souhra protagonistů pramení nepochybně ze vzájemné profesní – i přátelské  důvěry." z kritiky Jana Kerbra (Divadelní noviny)